Cvičím špatně?


Mnoho z klientů, kteří navštěvují náš gym, zpočátku o sobě prohlásí, že jsou slabí nebo že špatně cvičí. Věřím, že existují taky tací, kteří za námi nikdy z těchto důvodů nepřijdou. Myslí si, že jsou příliš slabí a nešikovní na to, aby mohli cvičit před dalšími lidmi. Někteří klienti mě i v průběhu naších tréninků přesvědčují o tom, že daný cvik nebudou umět, protože přece nejsou dost dobří. Důležité je ale pochopit, že neexistují dva protipóly, kdy je někdo silný a někdo slabý. Jsou to jen dva imaginární body, mezi kterými se pohybujeme, ale kdo tyto body definuje? Kdy přestáváme být slabí a začínáme být silní? A je to tak, že když jste na jednom pólu, jste tam už navždy?

My totiž míváme takovou nevysvětlitelnou tendenci všemu přidávat hodnocení. Naprosto subjektivní, unáhlená a mnohdy iracionální hodnocení. Jsem špatná ve cvičení. On je špatný přítel. Ona je nedbalá v domácnosti. Tenhle film je nudný. Jejich dítě je rozmazlené. Jeho pes je nevychovaný. Dejme tomu, že veškerá tato hodnocení vznikla na základě nějakého našeho vjemu, zkušenosti s osobou nebo situací. Pojďme si ale uvědomit hranice tohoto hodnocení. Jakým způsobem a o kolik se musím změnit, abych byla ohodnocena jako dobrá ve cvičení? Nejspíš mě nakonec kladně ohodnotí ti lidé, kteří mají se cvičením málo zkušeností, a tak jim díky i občasnému tréninku připadám jako cvičební mazák. Možná mi ale stačí dát několik fotografií na sociální sítě, jak s upoceně-soustředěnou grimasou a cilevědomým pohledem držím činku v ruce. Když dostanu určité množství ocenění od lidí, i když ti netuší žádné podrobnosti o mém tréninku, pouze viděli fotografii, tak mě to vnitřně přesvědčí, že asi jsem ve cvičení dobrá. To mě může motivovat pracovat na sobě dál a získávat víru v to, že nejsem nešika. Změnilo se ale reálně něco ve způsobu mého cvičení?

Co to bylo? Kde byl ten mezník, kdy jsem přestala být špatná a začala být dobrá? Obávám se, že tento mezník proběhl pouze v mé hlavě. Co iniciovalo tuto změnu? Mohlo to být výše zmíněné hodnocení mých známých, kteří ocenili moji snahu a onálepkovali mě jako tu, která umí cvičit. Mohla to být pouze moje subjektivní pýcha pramenící z toho, že jsem zesílila v některých pohybech nebo se naučila nový cvik. Otočíme-li se ale kolem a dokola, možná si uvědomíme, že hodnocení dobrá vs. špatná bylo ve finále zbytečné. Možná by stačilo upravit větu na „Jsem vytrvalá ve cvičení“ nebo „Jsem důsledná ve cvičení“. Ono se totiž absolutně nedá měřit ani srovnávat, kdy jsem přestala být špatná a začala být dobrá. Každý má své začátky jinde, stejně tak jako vrcholy své formy. My vlastně ani nevíme, v jaké konkrétní kategorii jsme se to snažili sebe ohodnotit. Jsem špatná v technice provedení? Jsem slabá? Rychle se zadýchám? Ztrácím pozornost a nebaví mě to? Všechna tato označení jsou zbytečná. Techniku cviků je třeba se učit, stejně jako bychom se učili hrát na flétnu. Slabost je taky těžko měřitelná a rozhodně bych ji neurčovala podle toho, kolik kilogramů jsme schopni zvednout. Někdo může unést málo, ale na hrazdě bude silný, ať už to znamená schopnost viset na jedné ruce nebo udělat shyb. Nebo vlastně cokoliv dalšího. Schopnost přijmout svou slabost v některých aspektech může být příznakem síly. Takže je ve finále úplně jedno, na kolik slabí nebo silní se ohodnotíte.


Přikláním se k tomu, abychom se odkláněli od subjektivních hodnocení. Obzvlášť, pokud se jedná o zcela cizí fyzičku, životní styl, vztahy, děti, schopnosti a situace. Ve finále toto hodnocení tíží jen samotného hodnotitele. Udělejme z toho trochu objektivnější a méně "rozmazané" tvrzení, chceme-li něco prohlašovat.

Jsem začátečník ve cvičení. Ona není spokojená se svým přítelem.

Nemá úklid domácnosti jako prioritu.

Nejsem cílová skupina pro tento film.

Jejich pohled na způsob výchovy se liší od mého.

Jejich pes se chová jinak, než jak bych si to představovala.


Konec konců, veškerá tato hodnocení jsou nakonec jen odchylkou od naších očekávání. Když předvedu klientům cvik, někteří mají obavy, že očekávám, že ho ihned provedou správně. Možná proto mě ihned varují, že nejsou ve cvičení dobří. Věřte mi ale, že já nejdu do tréninku s očekáváním, že bude klient dokonale zrcadlit můj pohyb. Každý člověk se pohybuje po svém a v zásadě nikdy nedávám obecná hodnocení typu „Ona je slabá“, „On je nemotorný“. Provedení cviku nemůže být nikdy dokonalé, protože ani neexistuje jediná stanovená podoba této dokonalosti. Při tréninku hledáme postup, jak jednotlivé pohyby zefektivnit. Nestačí jen pokyn „Dělej to správně“. Je to postupná práce, ve které přichází postupná zlepšení. Nikdy se tedy nestane, že přijde středa, uslyšíme gong a najednou je daný klient v kategorii „Cvičí dobře“ a modelky v plavkách mu slavnostně předávají pohár. Obávám se, že se totéž dá říct o mnoha rovinách naších životů, což jsou partnerské vztahy nebo výchova dětí, stejně jako pracovní sféra. Celoživotně se učíme, rozvíjíme, zkoušíme jiné cesty a postupy nebo vylepšujeme ty osvědčené. Z filmů nabýváme dojmu, že veškeré cesty mají jasný začátek a konec. Každý náš příběh ale pokračuje i po titulkách, kdy lidé z kina už dávno odešli domů dloubat si popcorn ze stoliček. Konec filmu je typický zakončením „A konečně se dali dohromady“ nebo „Vyrazili vstříc západu slunce“, případně „Pluli vesmírem, dokud se jejich loď nerozložila stářím“. Konec pak znamená neochotu dál příběh vyprávět, nikoli že by se tam už nikdy nic nedělo. Žádný příběh nekončí svatbou nebo usmířením, chycením vraha nebo nalezením protilátky. V životě bývá nemožné takové hranice nainstalovat a čekat, že už teď bude vše konstantní. Ve finále osobám z filmu, jedoucím v kabrioletu vstříc západu slunce, dojde benzín a začnou mít hlad.

Příběh pokračuje, další hrboly se objevují neustále. Zdá se ale, že my očekáváme, že reálně nastane bod z filmu, který nějakým způsobem ohraničí naši dosavadní snahu. Bod, ve kterém bude vše hotovo a vše správně. Jsme schopni na něj čekat půl života, možná i celý, pokud v sobě do té doby nenajdeme cynika a navždy se neuzavřeme romantickým filmům. Tenhle bod bývá strategicky umístěn v naší hlavě, abychom si ho mohli promítat do svého života. Můžeme se pokusit od něj osvobodit tím, že se rozhodneme věci přijímat v jejích reálné podobě a nepřidávat k nim svá hodnocení a očekávání.

Pro mě nikdo nebude špatný, protože necvičí a jí sladkosti. Jiný životní styl, než mám já, neznamená špatný životní styl. Stejně jako si o nikom nebudu říkat, proč se vůbec snaží začít cvičit, když je nešikovný nebo nedostatečně svalnatý. Kdo rozhoduje o tom, zda bude tento člověk označen za šikovného nebo svalnatého? Tenhle způsob hodnocení je pro mě nejen na naprosto jiné koleji, než na které se snažím udržovat já, ale i na jiném nádraží. V jiném městě. V jiném státě. Na vzdáleném kontinentu. A mrzí mě, že některé lidi vůbec napadá, že by je trenér mohl vnímat jako slabé nebo nešikovné. Hodnotíme způsob pohybu, jaké svaly kdy fungují, jak člověk využívá pohybové vzory, a s tímto následně pracujeme. To vše absolutně bez emocí. Neumím si představit, že bych se rozvášnila nad tím, že někdo má slabé hýžďové svaly – že se nestydí, darebák! Nikdo necvičí dobře ani špatně. Někdo zkrátka cvičí a někdo necvičí. Třeba se věnuje jinému pohybu a třeba taky ne. Není na nás to hodnotit nebo si na to vytvářet názor.

O nikom se nedá říct, jak je dobrý nebo jestli cvičí správně. Vždy bychom se museli s někým srovnávat, abychom mohli dělat tyto závěry. To se pak vracíme k tomu, že toužíme po ocenění, což není špatně. Ani dobře. V podstatě nás hodnotí celý život, od namalovaného obrázku mámy a táty, přes známky ve škole, po oceňování opačným pohlavím nebo hodnocení v práci. Dřív nebo později ale musí přijít čas, kdy nás přestane bavit hodnotit a být hodnocen. Budeme se učit přijímat naše těla, schopnosti, děti i partnery bez odlesků očekávání, která mohou přinášet stres a zklamání. Ve finále nám může být jedno, kdy se zdáme být silní a kdy slabí. Pokud ale odbouráme zbytečná hodnocení všech a všeho okolo sebe, místo toho se budeme soustředit na vlastní seberozvoj a péči o své blízké, budeme mít více energie.

A při dostatku energie vznikají krásné věci.

Nebo jen věci.

DUM KULTURY