Plochobřichý gurmán - I.
Jsou mezi námi tací, kteří odolávají sezónním nástrahám v podobě Vánoc, Velikonoc i letních grilovacích maratónů. Jsou to lidé, kteří jsou vnitřně silní, disponují značnou emocionální stabilitou, dokáží se povznést nad požitek z jídla a zdatně odolávají sociálním šablonám. Já taková nejsem. Zkrátka jsem asi ještě tento kus cesty neušla a nejsem připravena to předstírat. Jednak příliš uvědomělí lidé působí opravdu ofenzivně, a taky nejsem ještě ztotožněna s tím připravit se o všechny ty příležitosti, kdy je legitimní se cpát, jako třeba Vánoce. S mírou, bez míry, se salátem, bez salátu.
Taky jsem nikdy nebyla ten typ ženy, která sní půlku salátu, a začne si otírat orosené čelo se slovy “To je ale velká porce, to přece nikdy nemůžu sníst!”. Když jsem dospívala a potloukala se mezi všemi těmi dilematy, co bych si měla myslet a jaká bych měla být, připadala jsem si divná, že jím vlastně ráda. Ono totiž tak nějak frčelo nemít moc chuť k jídlu, nemít ráda maso nebo si stěžovat na velikost porce. Správné bylo tvářit se, že můj žaludek křehké kopretinky nemůže nikdy vměstnat větší porci, než o velikosti porce pro křečka huňatoocasého. Můj může. Čas od času se mi dařilo přesvědčit samu sebe, že jsem taky taková. Nakonec to ale vedlo jen k tomu, že jsem ty hladové dny dohnala nárazově a samozřejmě stylem vysavače. Dlouho mi unikala ta klíčová informace, jak to ty holky dělají. Jak někdo dokáže žít pouze z listové zeleniny, vzduchu a vlastního entusiasmu? Jsem divná, když mi okurka ke svačině prostě nestačí? Ty jedince, kteří mi radili, že se mám v případě hladu napít vody, bych zaházela hermelínem. Ideálně tím roztaveným, aby jim to šlo hůř umýt. Dnes totiž vidím, jak mi všechny tyhle rady a nepochopení vlastního já prodloužily cestu k poznání. Až do dvaceti jsem si myslela, že je mi předurčeno být prostorově uspořádaný pudink. Proč jsem si tak dlouho musela myslet, že jsem divná, když mívám po malých jídlech hlad? A že štíhlí lidé ho nikdy nemají? Taky mi někdo mohl říct trochu dřív, že s trochou posilování se dá vytvořit uživatelsky příjemný tvar zadku. Nemusela jsem chodit s rozpláclým obláčkem místo sedací části těla a všem tvrdit, že mi stačí můj břitký humor a duševní hloubka. Dnes už to vím, že je normální mít hlad, jíst dosyta a nebýt plná z plátku šunky. Dokonce už jsem v praxi mnoho krát viděla potvrzení toho, že málo jídla nedělá hezká těla, ale trochu víc (toho správného) jídla už ano. To “akorát množství” jídla je ale pro každého jiné. Já, která jsem vždy nad kamarádkami vyčnívala jako jejich privátní poloslepý maják, mám samozřejmě jinou potřebu v množství jídla, než ty moje optimálně nevysoké kamarádky. Stejně tak jako lidé, kteří za den vydají mnoho energie, ať už fyzické nebo psychické, mají taky vysokou spotřebu paliva a neměli by si větší hlad vyčítat. Já vám totiž v této sérii prozradím takový tajem. Hlad znamená, že se máte najíst. Je to fakt hloupý tajem, ale lidé na to asi doopravdy zapomněli. Proč by někdo měl mít pocit viny z toho, že potřebuje větší porce, než jejich přátelé a holky na těch všech internetech? Když vašemu autu svítí kontrolka, že se musí natankovat, taky ho nepošlete to zaspat do garáže, případně mu jen nevyleštíte čelní sklo. Prostě se smiřme s tím, že náš pocit hladu signalizuje právě to, že se potřebujeme najíst. Taky se smiřme s tím, že většina koupených průmyslově zpracovaných svačin prostě jídlo není, je to vycpávka žaludku a cév. Je mi líto, ale většina sušenek nefunguje jako rychlá energie, ze které bychom skutečně mohli čerpat a produkovat nějaké hodnoty. Je to jízdenka k civilizačním chorobám. Většina této rychlé energie má nejen rychlý nástup, ale také rychlý spád. Když nám takto spadne cukr v krvi, jsme opět hladoví, možná i nevrlí, nemyslí nám to. A pokud takto rozkolísáváte hladinu cukru v krvi třeba vašemu batoleti, nedivte se, že pak připomíná berserkra bez pudu sebezáchovy.
Jak to tedy vyřešit? Kolik bychom toho skutečně měli jíst a jak nás které potraviny ovlivňují? Je vůbec možné udržovat si celoživotní štíhlost v kombinaci s podléháním sezónním obdobím hřešení? V tomto malém, ale milém blogovém seriálu se vám pokusím trochu dopomoct k hledání této vyvážené cesty, a pokud vám to skutečně pomůže, neváhejte mi upéct koláč. Já totiž nejsem na dietě a už dávno nehubnu do plavek.
5 chybných slibů
Pokaždé, když jsem se viděla v převlékací kabince v obchodě, něco ve mě tiše, zoufale vzlyklo. Podle mě jsou tyto kabinky přímo stavěné na to, aby se v nich lidem rozpadla osobnost. Taky si pamatuji, že jsem pokaždé z takové kabinky vycházela rozhodnuta o tom, že DNES je ten den, kdy se vše změní. Je to ten zlom, od kdy se moje tělo začne kompletně měnit, a není NIC na světě, co by mě zastavilo! Prostě nic! Kromě dalšího dne, ten mě většinou zastavil...
Každý má jiné spouštěče motivace, po kterých si odpřisáhnou, že se od zítřka vše změní. Jsou to ty signifikantní momenty, kdy by měla začít v pozadí hrát epická hudba, celý záběr přejde do “slow motion” a samozřejmě nám u toho budou zcela přirozeně vlát vlasy, i když jsme v naprostém bezvětří. Právě v tuhle chvíli skládáme sliby, které nikdy nesplníme. Sliby, které jsou zbytečné, a v příštích dnech nebo týdnech se k nám vrátí jako bumerangy, aby nás trefily přímo mezi oči.
Slib: od teď budu jíst jen zdravě
Ano, jsou lidé, kteří už jsou opravdu duševně dál, a nikdy nehřeší. Je jich ale málo a je vysoká pravděpodobnost, že vy to ještě nejste. Hlavně to většinou nejde z nuly na sto. Pokud jste doteď žádným způsobem nefiltrovali, co pozřete, není důvod najednou najet na přísnější dietu, než kterou drží kdejaký fitness závodník. I oni totiž většinou hřeší, jen se pak ke svému stylu stravování opět vrací. Já vám ten slib opravdu nechci degradovat a třeba opravdu za celý život už nikdy nesníte nic nezdravého. Jste si ale opravdu jisti, že už máte kompletně a správně zformovanou představu o tom, co je a co není jednoznačně zdravé? Mozek začínajícího dietáře bývá zahlcen informacemi o tom, co se smí a co ne. Šikovní marketéři nám dokáží prodat hrstku levné podoby cukru smíchané s nevyužitelnou formou vlákniny v krásném obale nadepsaném Sport&Fit, která má výrobní hodnotu dvě a půl koruny (tolik stojí ten obal a práce marketéra, nikoli sám výrobek). Proto se může klidně stát, že po tomto slibu hrdě odmítnete výrobky jako je smetana, tučné řecké jogurty, sýry apod., abyste si místo toho koupili něco zbytečně drahého a absolutně nezdravého. Za to s extraktem z ženšenu a sóji.
Slib jíst zdravě je naprosto zbytečný, pokud nemáte komplexní informace. Pokud se budete další tři dny živit grapem, šunkou a bílým jogurtem, tak ten slib dočasně splníte, ale asi dlouhodobě nezhubnete. V podstatě se dá říct, že tento slib vám přinese v první fázi utrpení, protože nejspíš budete mít hlad. Možná vám vaše jídlo nebude chutnat, ale v prvních pár dnech to vysoká hladina nadšení úspěšně kompenzuje.
Ve druhé fázi přichází uvědomění a následná deprese. Uvědomíte si totiž, že váš život bez “normálního” jídla stojí za prd, že váš způsob stravování připomíná jídelníček člověka léčícího průjem, a že už nikdy nemůžete jít mezi lidi, protože nesmíte jíst nic, co se prodává běžně v restauracích a celkově “tam venku”.
Třetí fáze s sebou přináší pocit selhání, protože víte, že si radši píchnete vidličku do oka, než abyste pokračovali v tomto způsobu života, protože šunka i grep jsou hnusný a nenávidíte je. Moc dobře víte, že ta redukce nebude až tak rychlá, ale když jíte tak strašně moc zdravě, čekáte nějaký pokrok už třeba po týdnu. Ten pokrok ale vůbec neodpovídá očekávání, to utrpení za to přestává stát a vy si pokládáte otázku, jestli není lepší zůstat veselý a tlustý. Snažíte se v zrcadle najít rozdíly mezi vzhledem vašeho břicha před týdnem a vzhledem vašeho břicha dnes, ale protože jste už týden neměli skoro žádný sacharidy, vaše paměť degraduje na paměť pakobylky, a taky vidíte z hladu trochu rozmazaně.
Poslední fáze nastává poté, co se rozhodnete ukončit tento zábavný experiment. Je to fáze nedůvěry. Většinou v předposlední fázi stačí jen malá psychická zátěž, únava v práci nebo jen výpadek internetu, abyste bouchli do stolu se slovy “a dost, na dietu mám prostě příliš mnoho stresu!” a jako válečný veterán se odplížili do ledničky. Možná už ani nemáte výčitky, jste jen apaticky smíření, že to nevyšlo. Už ale nechcete důvěřovat, že je to pro vás reálná cesta. Víte, že se to nedá, že máte moc práce, starostí, dětí, rodičů, psů, hloupých sousedů, špatné karmy a dost možná i nesprávné znamení zvěrokruhu a genetické predispozice k obezitě. A vy si nemůžete dovolit soustředit tolik energie a času na to, abyste zhubli. Prostě s povzdechem štíhlou postavu obětujete pro rodinu (dosadit sem můžete prakticky cokoli) a přestanete věřit, že je pro vás změna reálná. Hubené zadky patří jen modelkám, co nežerou a nemají žádné starosti, nebo se tak narodily. Bum bumerangem mezi oči, abychom už žádnou dietu nějakou chvíli nezkoušeli, dokud se nebudeme zas ve svém těle cítit opravdu velmi špatně. Pokračování příště.