• Alesia

V hlavě anonymní fitness trenérky


Brní mi zápěstí – mé fitness hodinky mě pomalu budí do dalšího dne. Tenhle krám, o kterém jsem si byla 100% jista, že ho musím mít a že mi dopomůže k monitorování mých fitness výsledků, se nakonec osvědčil jako dobrý budík. Hrabu se z postele, projdu okolo zrcadla. Zastavím se, popřemýšlím. Ale tak jo, večer jsem neměla sacharidy a celkově jsem včera jedla dobře, tak se koukneme. Ne, břicho pořád netrenérský. Tak nic, jdu dál. Hlavní je charakter a smysl pro humor.

Co si dnes vezmu na sebe? Černé legíny nebo jiné černé legíny? Můj pestrý šatník mi nabízí celkem 4 trenérská trička, která se dají variovat podle toho, jak moc hubeně nebo tlustě si připadám. Dnes si teda vezmu to tílko na hubené období, když jsem večer neměla ty sacharidy. Očima zabloudím směrem ke druhé půlce skříně, kde se nachází obyčejné, civilní oblečení. Je to svým způsobem depresivní, když na konci týdne perete jen cvičební hadry a pyžamo.

Venku je krásně, to je super. Těch 7 minut pěšky po cestě k Centrálu si užívám sluníčka a tepla. Naštěstí mi fitko nabízí jedno až dvě střešní okénka, která mi prozradí, jestli je venku pořád hezky nebo řádí hurikán, abych mohla řádně udržovat konverzační témata s návštěvníky fitka. Jiný smysl pro mě počasí nemá.

Moje práce je super. Vlastně se celý den poflakujete v teplákách po fitku a nutíte lidi něco zvedat. Nebo se hýbat. A když máte dostatečně bujnou fantazii, nakombinujete to do sympatických supersérií, kdy nutíte lidi něco zvedat a u toho se třeba i hýbat. Sem tam odkývete nějaké stížnosti typu, že někomu nejsou vidět břišáky, protože má tlustou kůži. Případně zareagujete na žádosti o radu, jaké další cviky je nejlepší cvičit na biceps a břicho. Čtyři až pět krát za den si poslechnete větu „Já potřebuju shodit hlavně břicho, tak jestli mi poradíš nějaký efektivní cvičení“ a v duši se snažíte zůstat bublajícím horským potůčkem.

Malý hlásek v hlavě křičí, abyste všechno všem vysvětlili, a tak se o to znovu pokusíte. Nakonec zjistíte, že mnozí lidé jsou odolní vůči informacím a pořád věří, že jejich biceps neroste kvůli tomu, že neznají ty správné zázračné cviky. A že vlastně od dokonalého břicha je dělí zhruba 3056 zkracovaček. A když nic, sacharidové vlny to jistí. Pořád vás ale hřeje jejich nekonečný optimismus – lepší než ti, co to napálili první měsíc dvoufázovejma tréninkama, oddělali si kolena špatnou technikou a nyní šíří osvětu typu „kdo sportuje, má do 30 klouby v háji“.

Ta pozitivní strana mince je ale o něco zářivější – vaši svěřenci se cítí lépe, přestávají je bolet záda, shazují své pupky. A to potěší, že tvá práce má nějaký smysl. Cítíš se, že si trochu čistíš karmu a třeba v příštím životě budeš nějaká šťastná žížala.

Po cestě do práce mi zavolá nějaká paní a během prvních tří minut jejího povídání pátrám v hlavě, jestli je to bývalá nebo aktuální klientka, případně někdo na intro. Když mě hlas v telefonu uklidní, že se neznáme, a volá mi na doporučení, tak si oddychnu – už jsem si myslela, že jsem zas na někoho zapomněla.

Volá mi, protože jeden z mých klientů mě chválil tak strašně moc *je prostě nej nej nej!*, až se rozhodla, že vlastně taky trenéra potřebuje. Mám jí prozradit, že jsem mu vyhrožovala utrpením, pokud mě chválit nebude?

Lidi říkají, že tréninky se mnou jsou hodně drsný. I když jim dám trénink fakt uživatelsky příjemný, pořád je to vyhodnoceno jako drsný. Začínám mít teorii, že dokud se nebudeme jen hodinu houpat na balónu s overballem v ruce (a i to může bolet a být těžký), tak jsem prostě tyran.

Lekce jsou super. Cvičíte, vysvětlujete, křičíte, motivujete, zdůrazňujete citoslovce jako je „juhů“ a „fuf“. Opravujete a tiše trpíte, že někteří vás prostě neposlouchají. Nohy zkroucené do nudličky při dřepu jim přijdou prostě jako dobrej tah. Nakonec k nim jdete a snažíte se je manuálně naštelovat do správné polohy. U toho si uvědomíte, že jste dlouho nic neřekli, a tak zahulákáte, že držíme pevně břicho a ramena jsou uvolněná. To se vždycky hodí. Jedinec se zkroucenýma nohama se vás začíná bát, písnička skončí, ostatní už nemůžou a vy zjistíte, že máte hlad. Přijde vám správný sdělit to ostatním na vaší lekci, načež jste ještě divnější, než se vědělo doteď. Bude to muset zachránit proteinová tyčinka s příchutí bounty, jejíž výrobní hodnota je tak 5 kč a prodejní 59. V názvu má „lean“ nebo „muscle“ nebo něco takového a vy si uvědomujete, že nejste ani jedno, protože je žerete až moc často. Je na čase si pečlivěji chystat jídlo s sebou.

Večer přijdu domů, fláknu sebou do vany, zatímco na kontaktním grilu mi trpí losos. Projdu kolem zrcadla, zastavím se a přemýšlím. Tu tyčinku jsem si nakonec nedala, tak třeba už jsem konečně zhubla. Vyhrnu tričko - ne, pořád to není trenérský břicho. Tak nic, třeba zítra. Nebo za 3056 zkracovaček, protože ani dnes jsem neudělala ani jednu.

Celý text je psán s vysokou nadsázkou a jakákoli podoba se skutečnými lidmi, událostmi nebo proteinovými tyčinkami je čistě náhodná :-)


0 zobrazení

DUM KULTURY